Druhá dávka emocí, ale nebojte, ještě není konec:-)

Tak a je to před námi

Na(ne)štěstí mám na mysli následující Osiku 08, tedy pokud naše týmové stmelení vydrží stejně jako vydrželo během soustředění o kterém bych měla něco napsat. Takže tedy:

Skupina kocourů, kocourů koťat a kočiček se sešla v poměrně střídmém počtu, zvláště co se kočičího týmu týče. Kromě zadní hráze říkajíc si Jana nám tu chybělo mini tryskové letadlo s označením Lenka, a to se ještě nezmiňuji o stálicích které se po složení zkoušky tzv. dospělosti rozhodli soustředění o svoji existenci ochudit.

I tak jsme vyrazili vstříc přelidněnému autokempinku s úsměvy na tvářích a s křečemi ve svalech. Cesta byla dlouhá, cesta byla trnitá, leč konec její přeci jen nastal za úctyhodných pár hodin. Nevím, jestli někdo z týmu zkoušel být tak naivní a přemýšlel o tzv. pocestním klidu, bohužel počínaje výstupem z vlaku přes stavění stanu a všeho okolo přemisťování kočičího národa, začal poměrně drsný teror za účelem údajné satisfakce na konci sezóny (slova trenéra, odůvodňujíc mou a nejen mou krizovou situaci). Poté, co náš tábor vztyčil svoji pomyslnou vlajku a začal jakž takž fungovat, nám byl oznámen brzký odchod na ovál, na který jsme se všichni kromě Jiřího toliko těšili.

Program byl velmi pestrý a barvitý. Po ranním protažení a posnídáním v přírodě se šlo běhat na veleznámý okruh obecný, uslintané seskupení se poté unaveným krokem přesouvalo ke své denní metě zvané Hostinec Bobas, odkaď se poté ještě pomalejším krokem přesouvalo zpět do kempu, kde pod návalem únavy upadlo do odpoledního denního spánku. Poté co celý sbor vytrávil a byl opět plný nespoutané energie, jsme se příjemnou procházkou po kolejích prošli až na ovál, kde nám bylo opětovně nakázáno hýbání všemi možnými způsoby. A teď přijde ještě jedna příjemná novinka, která udělala celému týmu převelikou radost, odpolední trénink byl zkrácen díky bohaté svačině, po které následovalo jeho pokračování, ve formě už poněkud ne tak veselé. Trať z kempu až na ovál a zpět byla náročná a nevím jestli by se to bez těch malin po cestě dalo zvládnout (netuším kdo přesně ty maliny natrhal).

Tento poněkud paniku nahánějící program byl ovšem obarven spoustou událostí, méně podstatné byly návštěvy kiosku, podstatnější se zdál být polední přísun stravy a tekutin u Bobase a poté např. příjemná oslava Domčiných osmnáctých narozenin (ten dort vyšel akorát). Ti, co měli přebytek energie, se snažili zabavit i jinými způsoby např. odpolední koupel v Osice, fotbalové derby jihočeských S, volejbal na „pláži" a ještě nedobrovolná noční (ranní) bojovka. Jedna z nejpříjemnějších vzpomínek pro tým bude ovšem zřejmě návštěva hradu Landštejn, kam nás bohužel trenéři nemohli dovézt, z důvodu málo místa v jejich kočáru. Tak jsme se tam museli dopravit pěšky a protože se tam opravdu všichni moc těšili, šlo se krokem poněkud běhacím.

Zhodnoceno obecně, zátěž byla veliká, určitě větší než v předchozích soustředěních, času bylo málo, avšak musím tvrdit, že se nám ta ponorka, alespoň v dostatečné míře, vyhnula. Pamatujme si hesla jako je ovál, okruh, osmička, „to zakázané slovo", Bobas, Landštejn nebo třeba i poslední Sobotní den, který byl stráven formou jinou, příjemnou a týmovou. Tohle soustředění bylo jiné, nevím, zdali to bylo složením jeho členů nebo konstelací hvězd neznámých, možná pouze lidi stárnou a jejich povaha si zakládá na jiných prioritách, bylo to náročné, zábavné, únavné, otravné, roztomilé, zkrátka, byla to Osika jak se patří, takhle by to mělo vypadat a takhle to snad bude vypadat i za rok.

Mary, Maruška pro ty co nerozumí česky

ZÍTRA V POLEDNE

Až mě zítra v poledne
budík probudí
řeknu mu rázně NE
z okna ho vyhodím
Peřinu natáhnu si
abych se vrátil do snění
a pak vzpomenu si
na soustředění
Nána nánaná naná
nana naná nananá
a pak vzpomenu si
na soustředění

Až zítra v poledne
sním vývar masový
stesk na mne dopadne
že nejdem k Bobasovi
Vím, život jde dál
a je krutý velice
rád bych poděkoval
těm pár dnům na Osice
Nána nánaná naná
nana naná nananá
díky - všem dnům
na Osice

Až mi zítra v poledne
sval řekne, jak se měl
škoda bude toho dne
kdy jsem odtud odjel
Slzu hořkou uroním
zas bych si zaklikoval
teď se nikam nehoním
teď už nejdu na Ovál
Nána nánaná naná
nana naná nananá
teď se vůbec nehoním
na Ovál

Až zítra v poledne
v nebi řeknou: Vítej!
Údolím se rozlehne
Landštejn je dobytej
To dnes málokdo ví
kolik léto skýtá krás
ale Wildcats slibují
na viděnou za rok zas
Nána nánaná naná
nana naná nananá
Wildcats, ti to ví
za rok zas

Dix

Moje první soustředění: Osika 2007

     Toto soustředění pro mě bylo celkové zahájení florbalu a tak bych tu ráda vypsala všechny nové zkušenosti, které mi těchto deset dní dalo..

     Hned na začátku, když jsem přijela s Terkou S. na nádraží na mě čekalo spoustu nových tváří a nemilé seznamování, které já k smrti nesnáším. Jelikož hraju už skoro přes deset let tenis a na soustředění s tenisty jsem jezdila pravidelně, čekala jsem něco podobného. To jsem ještě nevěděla, jak moc mě to vše překvapí. Lidi, se kterýma jsem se seznámila, působili jako opravdový tým, vzájemně se podporovali a bylo na nich vidět, že jsou jako jedna velká rodina. Zátěžové treninky byli sice ze začátku krušné, ale každý moc dobře ví, že pokud dostane nějaký plán na splnění fyzičky, tak se k tomu sám prostě nedokope! A ať už jsme si všichni zanadávali jakkoliv, nakonec si přece jen musíme přiznat, že jsme to dělali pro sebe a co je na tom nejlepší, tak hlavně pro tým! S lidmi jsem se sžila naprosto bez problémů a po pár dnech jsem Vás všechny brala jako druhou rodinu. O to víc mi bylo líto posledního večera, kdy jsme všichni seděli u táboráku a přemýšleli o návratu domů, o tom, jaké to bude v Praze a o tom, že se nám z Osiky vlastně vůbec nechce.. A pokud mohu mluvit za sebe, soustředění bych si klidně zopakovala nebo alespoň o pár dnů prodloužila.. Když tu tak sedím u počítače a přemýšlím, jak by se mi teďka spokojeně chrupkalo ve stanu, po náročném tréninku, ale se skvělým pocitem, že jsem pro sebe mohla něco udělat, je mi ze všeho nějak smutno.. Ale na druhou stranu si vzpomenu na příští prázdniny a nemůžu než slíbit, že se dalšího soustředění s obrovskou radostí opět zúčastním..

     Na závěr bych Vám všem chtěla strašně moc poděkovat, že jste mě mezi sebe tak skvěle přijali a slíbit Vám, že se budu snažit a podporovat tým k vítězství!! Moc jste mi všichni přirostli k srdíčku!!

Tereza :)

Sousedovic Toníček, chrápe jako koníček aneb kdo to v noci chrápal...?

Už je to za námi a námi tak opěvovaný checkpoint jménem Hlavní nádraží je doma. Ač po strastiplné cestě zpátky nebo spíše ospalé cestě do našich domovů..ale zpátky k pátku 20.7.2007, kdy to vše začalo. Něco okolo 6:40 jsme se sešli na Hlaváku jako vždy, ač skvadra stará a ohraná, tak i někteří nováčči i zcela noví z hnízda vylítlí ptáčci. Odjezd vlaku zpestřil komik Mára, který se tak "připravoval" na soustředění, až ho skoro prospal, ale díky zpoždění

lokomotivy, které zavinil Jean odstraněním kolejí před naším vlakem, jsme se ho dočkali. Cesta proběhla v pohodě a v seznamovacím duchu. Debatilo se, řešilo se vše možné, od manželů(ek) a přítelů(kyň) až po lepší a horší kamarády(ky).

A je to tu..někteří poprvé někteří, po druhé, ..., až posedmé, se dostali na místo zvané Osika, na jihu naší matičky země. Postavili se stany a začala drsná příprava. Zábava byla po celou dobu, ať už od rána, kdy pohledy a výrazy lidí ve tváři připomínaly rodinu pravěkých lidí. Nerad bych se šťoural v tom, co se jaký den dělo, hlavně bych podotknul, že to nejkrásnější z celého dne jménem Hostinec BOBAS nám bylo dopřáno každý den po obědě a stále dokola říkat jaké to jídlo bylo, se mi zdá jako zbytečnost. Ale když chcete, tak VYNIKAJÍCÍ i díky přísunu porcí od kočiček, kterým tímto děkuji. Zátěže přibývalo a rodila se první zranění a šrámy, které občas vymizely díky večerní regeneraci. Parta se stmelila a každý mezi nás zapadl. Sranda byla na každém kroku ať už tím, jak si s náma hrálo počasí, nebo tvořením

básniček, které ke slušnosti měly docela daleko nebo obletováním cizích žen, viď Kubiku :o))Nebo tím jak jsme si dokázali navodit pohodovou atmosféru, ve které se skvělě pracovalo a o tom něco již musím vědět, jelikož jsem tam byl posedmé, jako málo kdo z týmu. Jediná škoda a pro mě i docela šrám na duši i na psychice, bylo vyloučení Máry z týmu, tedy spíše neuskutečnění přestupu. Mára se mě zastal při jedné námi zmiňované chvilce. Možná to neudělal zrovna dobrým způsobem, ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že se mě nikdo v týmu takhle nezastal a o to mě to mrzí víc. Při večerních pohovorech jsem se tuto skutečnost dozvěděl, ale myslel jsem si, že je to jenom zkouška. Řekli jsme si s Coachem, co si myslím a on mi řekl, co si myslí on a bohužel jsme skončili 50 na 50.Což mě mrzí. I po naléhání celého týmu soustředění opustil. Ale já doufám, že se to nějak napraví, jelikož jako člověk, ale hlavně jako hráč by nám v mnohém pomohl a mít v týmu člověka, který se dokáže někoho zastat, po tom, co ho zná "pár dní" je pro mě něco úžasného. Stali se z nás dobří přátelé

a ještě s pár lidmi, jak běžěcky cestou na Landštejn (16 km),viď Kubo a Martine nebo pohodově v odpoledních hodinách užívali zábavy. Buď u čtení knížek s názvem "..Romantik pod hvězdami.." nebo "..Jak sbalit alespoň nějakou holku z týmu.."  jsme trávili příjemné

chvíle na soustředění. Koncem týdne síly docházely a tak i finální výběh na Landštejn, kde jsme si sáhli na dno sil bylo to konečné v do té doby nabíhající fyzicé zátěže. Užívali jsme si chvilky s kytarkou na hrázi nebo u ohně a soustředění jsme vyvrcholili noční bojovkou,

která se opravdu povedla:o))Díky za ní, bylo to příjemné zpestření. Cesta zpět byla opravdu spíše ve znamení spánku, ale budíček ve formě Slavíků z Madridu učinil své. Doufám, že jste si toto soustředění užili stejně jako já a že s hity jako " Sousedovic toníček.." nebo

rýmovačky při XYZX fázových kličích.

     Závěrem bych chtěl říct (napsat), všichni dobře víte, že reporty psát neumím, chci něco napsat, pak se mi vryje do hlavy něco a je to cely v ....:o)) Ale hlavně sem chtěl říci, že děkuji Coachovi za zorganizování tohoto soustředka a všem lidem za pohodu a klídek, který mi těch 10 dní dalo. Ať už víte nebo ne, tak na konci sezóny jsem měl různé plány a myšlenky s florbalem, které jsem chtěl realizovat a byl sem již rozhodnut říci je na druhé fázi, které by byly pro mnohé příjemné a možná pro pár lidí možná ne. Po tomto soustředění mě lidé a parta donutili popřemýšlet a donutit se to změnit. Tak mám na to měsíc, abych zvážil co a jak a řekl definitivně, jak to se mnou bude a jak to vidím. Ať to už dopadne jakkoliv, tak Všem přeji hezkou druhou fázi a takovou radost do hry a úspěchy, jaké jsme si přáli na OSICE:o)))

Mulátscho

   Uběhl rok a už je to tu znova, balení dlouho do noci, brzké vstávání v nekřesťanskou hodinu a nám velmi známá cesta na Hlavní nádraží. Pomalu se všichni sjíždějí a scházejí pod odjezdovou tabulí a během několika desítek minut se to všude kolem hemží samými Wildcats. Poté, co Kouč naložil kočičí  zavazadla do přívěsu, se mohli všichni odebrat do vlaku a najít si to svoje volné místečko na sezení. Vlak už měl sice dávno odjet, ale pořád ještě stál ve stanici a čekal na našeho nového polokočičího opozdilce Máru. Nakonec jsme se přecejenom dočkali a hurá na Osiku. I přes všechna cestovní úskalí jsme všichni v pořádku dorazili až do Albeře, kde nás hned po výstupu z úzkokolejky přivítal Hostinec Bobas. Ještě jsme se ani nestačili pořádně rozkoukat a už jsme budovali stany na našem obvyklém place. Pro někoho se budování stanu stalo více než velkým oříškem, ale nakonec se všem podařilo úspěšně postavit své obydlí a fyzické galeje mohly započít. První běhací trénink nás čekal na Oválu, kde jsme pořádně protáhli svá unavená těla a poslechli si stručný výklad pravidel na příštích deset dní. No, nebudu popisovat, jaká muka jsme prožívali, když jsme na cestě klopýtali přes kameny a větve a jenom se modlili, aby už byl večer. Všichni jsme přežili první den a ty následující už měla být hračka. Počasí nám sice moc nepřálo, ale i tak „běhací" nároky rostly a s tím i naše fyzička. To, co se na začátku zdálo jako nezvládnutelné, byla v polovině hračka. Monzunový déšť střídal prudký arktický vítr a sluníčko se na obloze objevovalo jen sporadicky, to aby nám náhodou při běhání nebylo moc velké horko. Na Okruhu nás opět podržel Bobas a jeho vynikající obědy, které se na soustředění skloňují ve všech pádech. Mrazivé dny pominuly a tak se hrstka odvážných vydala do chladných vod zkalené Osiky. S menší křečovou újmou se nakonec všichni šťastně vrátili do kempu a od té doby chovali k Osice jistý respekt. Po náročných dvou dnech se konečně všichni dočkali trošku volnějšího dne, který vyvrcholil oslavou Dominičiných narozenin u Bobase, kde ji všichni Wildcats přivítali ve světě dospělých. Koťata se také dočkala svého poháru naplněného až po okraj šampaňským. Všichni se dobře bavili a ti z těch odvážnějších ještě večer smočili svoje kožíšky ve studené Osice. Nakonec ale všichni teple oblečeni ulehli do svých spacáků a ráno na ně čekala ta každodenní rutina: budíček, rozcvička, snídaně, Okruh, Bobas - nejpříjemnější část dne, odpolední trénink proložený dobrou svačinou, večeře a regenerace. Jak už jsem se výše zmiňovala, počasí nám moc nepřálo, a tak jsme se po několik dní v době polední pauzy uchylovali do stanů, ať už těch svých, nebo cizích, kde jsme se věnovali povoleným činnostem jako např. hraní karet ( i když to tak někdy nevypadalo). No a když se přecejenom sluníčko objevilo, rozložili jsme karimatky pod smrky a věnovali se nejrůznějším aktivitám jako např. Krysí válce, známé též jako Krysa bere, nebo luštění křížovek, které, jak jsem se sama přesvědčila, opravdu není pro každého. Njn, Bedra mi holt už asi nikdo neodpáře :o). Běháním v terénu dostávaly naše svaly,šlachy a především klouby dost zabrat, a tak není divu, že některým tyto části těla vypověděly službu. Ale i přes tyto handicapy nezaháleli a když si s námi nemohli dál to „kolečko", tak alespoň posilovali (např. Vítkova variace na 5: dřepy od pěti,po pěti,do pětadvaceti). Ani tento rok jsme se nevyhnuli pohovorům, ať už těm skupinovým, nebo individuálním, které ne u každého proběhly tak hladce, jak by si člověk představoval. Novinkou ovšem byla nová trasa na běhání tzv. „O" trasa (Okruh-kemp-Ovál). Po absolvování této trasy nám, kočkám, Kouč pečlivě vysvětlil, jak to bylo tenkrát v pravěku, když pravěký muž ve dne lovil mamuty a v noci hlídal jeskyni s kyjem v ruce. Tak to bylo trošku dějepisu, přes den nějaký ten tělocvik a matematika, večer hodina zpěvu a jeden podvečer se dostalo dokonce i na výtvarnou výchovu, ale k úplnému vzdělání nám chyběl ještě nějaký ten kulturní zážitek, a tak jsme se jedno odpoledne vydali na nedalekou zříceninu hradu Landštejn. Tento výlet měl být jakýmsi vrcholem běhacích tréninků, a tak se nikdo nešetřil. Odměnou byla prodloužená večerka, kterou jsme, jak je už dobrým zvykem, strávili bujarým zpěvem na hrázi. Soustředění se pomalu přehouplo do své druhé poloviny, a tak se naše tréninky pomalu začali měnit v posilování. Koťata posilovala především břicho a kocouři se hodně věnovali rukám. Aby se jim kliky lépe dělaly, říkali při tom pár moc pěkných říkanek (nebo spíše jazykolamů?): „Bílý obláček plyne po modrém nebi" „Bosý vozka víská osla" „Naše kráva mléko dává". Na to asi hnedtak někdo nezapomene, stejně jako na Sousedovic Toníčka ve svérázném podání duetu Kuba&Kuba. Ani tento rok nechybělo utkání pražských „S". Po napínavém a téměř vyrovnaném utkání nakonec zvítězila Slavia, stejně jako v předešlých ročnících. Dalším zpestřením pobytu na Osice byla bojovka. Většina  koček se bála, a tak každé byl hlavními organizátory přidělen jeden nebojácný kocour. Od pěkně hřejícího ohně postupně odcházely dvojice vstříc hlubokým lesům plných divokých prasat, srnců a žab. Naštěstí se nikdo po cestě neztratil, i když k tomu někteří neměli daleko, viď Muláčo :o). Vítězem celé noční hry se stali Zdeněk s Dixem a tato kocouří dvojice si tak vysloužila titul Krále lesů. Sobota, odjezd domů už je za dveřmi, všichni už se po kempu sotva plazí, je na nich znát únava a jediný, kdo se při tomto pohledu baví, je Kouč. Poslední posilování a běhání je za námi a to si zaslouží potlesk korunovaný pořádným pokřikem. V sobotu se také konečně dostalo na vytoužený volejbálek, na který jsme si díky zkušeným nohejbalistům museli počkat. Ovšem pro naše unavená těla to byla vhodná relaxace. Poslední večer jsme všichni společně strávili u ohně, dobře se bavili, hráli na kytary a došlo i na koučovu děkovnou řeč. Hodinky ovšem ukazovaly dvanáct a tak všichni zalezli do stanů a užívali si poslední noc na Osice. Neděle je už spíše ve znamení balení, bourání pracně vybudovaných stanů a uklízení odpadků, na kdysi travnaté ploše. Ve zbývající chvíli už jenom posedět v kiosku a zavzpomínat na společně strávené chvíle a o několik málo minut už si to štrádujeme po kolejích na vlak. Při průjezdu kempem se ještě každý naposledy zahledí na plochu plnou žlutých fleků a na několik vteřin opět zavzpomíná. Vlak projede pomalu kempem a už si to šine na Ovál, kde kocouři nezapomenou zamávat jedním prstem na rozloučenou. Ve vlaku panuje dobrá nálada a kdo usne, je bez milosti probuzen Slavíky z Madridu :o) Člověk se ani nenaděje a už vlak brzdí na Hlavním nádraží, kde nás opět vítá Kouč v tučňáčím tričku. No a po dražbě nejrůznějších propriet používaných na soustředění se všichni rozprchnou do svých domovů.

   Soustředění je za mnou a musím říct, že to bylo nejlepších deset dní strávených s prima partou lidí. Opravdu jsem si to užila a chci poděkovat všem mým spoluhráčům a zároveň kamarádům, kteří se o to jistým dílem zasloužili. Další dík patří Koučovi, bez kterého by to nefungovalo a který, i přes to všechno běhání a posilování, dokázal udržet dobrou náladu a posílit týmového ducha v nás všech. Za těch deset dní jsme se stmelili v jeden úžasný kolektiv, který ví, zač je toho Wildcats. Už dnes se těším na příští léto, až se zase sejdeme na Hlavním nádraží a společně vyrazíme na Osiku 2008. Užijte si zbytek prázdnin a na konci srpna nashle v hale.

Marťan