Dětská porce

 

Předem se omlouvám ostatním kategoriím, ale jako člen a v dané sezóně i kapitán mužského Áčka bych se chtěl ve své intimní zpovědi zaměřit pouze na tuhle partu a její sakra-překvapivou jízdu uplynulým ročníkem středočeské ligy.

Dvaadvacet sezón už se marně snažíme dostat o patro výše, dvaadvacet sezón marně doufáme, že budeme moci svým vnoučatům vyprávět coby třetiligoví matadoři, často si necháme postup utéct o pár vstřelených branek, někdy o bod a sem tam díky vzájemnému zápasu s "těmi nemehly, kterým přece musíme dát válec."

Tak co potom má nasvědčovat tomu, že by to mělo tentokrát vyjít, v roce, do něhož nás, sic dočasně, opouští hráči, kteří - pravda, dupou a stěžujou si na rozhodčí, pravda, místo taktické debatujou na časomíře, pravda, létají za mantinel s fotbalovou lehkostí, pravda, zachraňují kamarádky od proradných městských strážníků - nicméně svou hráčskou zdatností patří mezi tahouny týmu?

A faktorů, které by nás měly srážet ještě hlouběji a naše šance dále zmenšovat, je více, zmíním hlavně neradostně nízkou účast na tréninku, především na tom jediném ve velké hale, na kterém se nepříjemně často scházíme v počtu menším než alespoň na dvě herní lajny, z čehož jsou pak pochopitelně i ti, kteří vážili dlouhou cestu a na kraj světa i přes své ostatní povinnosti dorazili, prostě zklamaní.

Jenže.

Jenže na druhé straně stálo i nebývalé odhodlání a bojovnost, odchody utužená pospolitost a soudružnost, chuť do hry a - přiznejme - pořádná dětská porce štěstí (ta je poloviční, ale platíte 70% plné ceny). A tak jsme tady, bejby.

Každý ze zápasů provázely větší či menší výkyvy koncentrace a zodpovědnosti, vedoucí k různě velkým komplikacím z pohledu skóre, z pohledu sezóny jako celku se ale dlouhodobější, pro nás tak typické, výkyvy kupodivu nedostavily. V paměti mi utkvělo několik zápasů, které bych rád vyzdvihl mezi ostatními a připomněl.

Hned na prvním turnaji jsme se střetli s klasickým papírově slabším soupeřem z MatFyzu, ve stylu tradiční přetahované a upocené snahy o urvání bodů jsme se ocitali ve stejných vodách jako nesčetněkrát předtím, důležitým rozdílem oproti letem předešlým, provázejícím následně celou sezónu a hrajícím svůj nezanedbatelný part v postupové rovnici, však byla naše schopnost nepolevit ve snažení před závěrečnou sirénou, dotáhnout věc do vítězného konce (zde 4:3) a tři povinné body přetavit ve tři body skutečně odnesené.

Opačným případem byl první duel se Spartou. S každým vyšvihnutím se do vedení a na koně naše snahy polevily a válec se zadrhnul, soupeř čichnul a na koni nás střídal. Kuriozita s reklamovanou holí, vedoucí k červené kartě soupeře, dlouhé impotentní přesilovce, rozpadu vlastní sestavy, zmatkům a potupné remíze 5:5 vše dobarvily do pastelova.

Odvetný zápas proti stejnému týmu a v ještě silnější sestavě bych naopak vystavil v naší imaginární vitríně "zlatých týmových výkonů", jestli jsme více než cokoliv jiného letos předváděli našeho bojovného W-ducha, pak tohle je právě ten případ, kdy nabral tu pravou tvář a hnal nás tím správným směrem. Tady jsem si říkal, "tak teď jsem na nás hrd," tady jsme se do toho položili a dravou pražskou S porazili 4:2, tady jsem opět objevil kus té ztracené víry, že tohle mužstvo se může k postupu prokousat.

Té ztracené víry, která nedlouho předtím prchla, konkrétně po druhém vzájemném zápase s postupovými rivaly z Falconu. Z mého pohledu nejhorší výkon, který jsem od nás za sezónu viděl: bezzubost, bezradnost, nemotivovanost, absence kreativity a snahy zvrátit nepříznivý vývoj, absence bojovnosti a touhy po vítězství. Přiznám, že po této prohře 4:6 jsem Wildcats ten postup nepřál, že jsem byl přesvědčen o jeho nezaslouženosti. Jsem rád, že v součtu šlo o spíše vzácnou chvilku.

"Chápete, pane doktore, dostat přes prsty, aby se ta cháska probrala a zjistila, co ztrácí." - "Ano, ano, jistě, to víte, že ano, takže dvakrát denně fluoxetin, zvýšíme vám trošku hladinku serotoninu na synapsi. A před večeří otčenáš, spolehlivě uklidní."

Sed libera nos a malo. Postup je tu, co dál? Přeju týmu, aby mu vracející se borci přinesli potřebnou jistotu v rozehrávce a defenzivní kvality a zároveň neodnesli letošní parádní atmosféru - vzájemnou motivaci a podporu, chladnou hlavu. Přeju týmu, aby se potkával na tréninku ve větším počtu hráčů i větším počtu velkých hal. Přeju týmu, aby i na tréninku pracoval v plném tempu, aby zkoušel techniku, kterou může ve stejné podobě použít i v lize, aby se stihnul přepnout na vyšší herní rychlostní stupeň. Přeju týmu, aby šel do sebe a ukázal, co byla a co nebyla náhoda. Howgh volové!

 

El kapitan