Osika 2006 - Reporty vol. 1 aneb dlouhá pohádka na dobrou noc
Jako každý rok jste se vypravili 21. července brzy ráno na soustředko. Já s Gábi jsme ještě pár dní odpočívaly na dovolené a nabývaly sil do zásoby na Osiku. V neděli večer jsme konečně dorazily do campu, kde už panoval sportovní duch. Zamávaly jsme autíčku a mohlo se začít. Postavily jsme si náš mega stan, vybalily si a začlenily se do kočiček. Ráno jsme naběhly na hráz a mohlo se začít. Jelikož jsme přijely maličko později, naskočily jsme s Gábi na -rozjetý vlak-, jak říká sám coach a musím mu dát za pravdu, určitě by bylo lepší trénovat se všemi od začátku, tedy postupně, ale co se dá dělat. A tak jsem běhaly a běhaly. Byly jsme rozděleni do skupin a za sebe můžu, říct že za vrchol našeho běhání považuji to, že s holkami ze druhé skupiny jsme vydržely běžet 40 minut bez zastavení. Běžely jsem společně s první kočičí skupinou a ještě lepší bylo to, že jsme se dokázaly držet i jako jedna skupinka, prostě jsme se navzájem podporovaly a i ty, které už nemohly prostě běžely s námi dál, což je další krok kupředu! Skoro každé odpoledne jsme si šli zaběhat sprintíky do lesa na kopec a pár posledních dní k Bobasovi na cestu. Bylo vidět, že to má efekt, teklo z nás ze všech. Na večer potom ještě pár kliků, dřepů, zkracovaček a konečně regenerace, kterou jsem měla nejraději. Po celém dni se protáhnout, to je nejlepší uvolnění! Večery patřily k oblíbené části dne, ale to asi u všech. Na hrázi to kluci za pomoci Gábi flétny rozjeli na kytary a pak se už jen zpívalo
a hrálo až do posledních minut večerky. Pak se šlo hajat, i když se nikomu moc nechtělo, ale ráno by se pak moooc těžce vstávalo. S Gábi jsme trochu narušovaly noční klid, za to bych se chtěla omluvit..ale když prostě my to nikdy nevydržíme se nesmát, už jsme takový! Ale příště se budeme víc snažit! Slibuju! A taky nesmím jako každý rok zapomenout na Bobase, který nám skvěle vařil každý den..No prostě mňam:) Pochvala nejvetší:) A taky bylo moc fajn, že se dostalo na jídelníček i pár kousků ovoce:) Prima. Prostě tohle soustředko bylo zase trošku jiné než ta předešlá, ale zase fajn! Poznala jsem pár lidí víc do hloubky a jsem za to moc ráda:) Myslím, že celé soustředění se projevoval týmový duch a tak to má být! Taky si myslím že většina z nás jela na své maximum a už to bude jen a jen lepší a novou kočičí sezónu začneme určitě lépe než tu předešlou:) Takže holky, začneme na sobě pracovat mnohem mnohem víc a určitě budou vidět nějaké ty výsledky:)
Takže moooc všem DÍKY za fajn soustředění a doufám, že příští rok zase na Osice:)
DO POHODY ? Let´s go, Wildcats!!! :o)
Marťa Hollanová
Letní soustředění 2006
Je pátek brzo ráno, rozespalá stojím na zastávce vedle táty a čekám na autobus. Na zádech batoh a vedle sebe velkou tašku a v ruce spacák. Jedu na svoje úplně první letní soustředění
a nejradši bych se sebrala a utekla jak malá zpátky domů. Fakt se mi nechce, představa deseti dnů ve stanu uprostřed kempu a každodenních vysilujících tréninků mi nahání husí kůži
a v hlavě zkouším dát dohromady poslední možnosti útěku. Jenže nic mě nenapadá a tak za hodinku a kousek zdravím nejistým úsměvem skupinku ospalců na Hlavním nádraží. Všechno jde jak po drátkách a ani se nevzpamatuju a už sedím ve vlaku (pro zasvěcené drkotám vlčákem) a už není jak couvnout. Přiznávám, mám strach z neznámého a z toho jak to tam všechno zvládnu. Všichni zarytě hledí z okýnka a nebo se pokouší nechat se uspat monotónním zvukem jedoucího vlaku. Cesta je dlouhá a je horko, ale i tak po šesti docela náročných hodinách dorážíme na zastávku úzkokolejky do Albeře. Nejsem sice jediná, kdo je tu letos poprvé, ale při poslechu vzpomínek zkušenějších cestovatelů mi není zrovna lehko. Dorážíme do kempu a dáváme se do stavění stanů. Jen je trochu divný, že ten náš vypadá oproti ostatním vilám jak malá rakvička a já marně přemýšlím kam nacpeme naše tašky. Ale teď není čas, čeká na nás náš první trénink na tomhle soustředění. Z tašky vyhrabám věci, co jsem si určila na trénink a snažím se uklidnit tím, že je to první trénink, tak nás přece nemůžou hned zničit. Ovšem po pár hodinách, když klopýtám zpátky do kempu jsem přesvědčená o tom, že nejhezčí zážitek z celého soustředka bude, až budu v neděli sedět v autě a s úsměvem odjíždět. Neděle se strašně vleče a já už se těším jak malá na večer, kdy nám naši přivezou větší stan. Je zajímavý, jak moc člověku zvedne náladu, že se z rakvičky přestěhuje do stanu, kam se mu kromě spacáku vejde i jeho oblečení:o). Pak se najednou dny rozletí, všechno má svůj řád, ráno budíček, pak rozcvička, snídaně a dopolední trénink, pak ostrůvek naděje u Bobase se studenou Kofolou a dobrým jídlem, polední klid a další trénink, večeře a regenerace a pak vytoužená sprcha a po chvíli volna i spacák. Ani se nenaděju
a najednou je tu neděle a ten vytouženej okamžik. Sedím v autě a hlavní branou odjíždím pryč přes parkoviště, kde jsem si každý ráno přála sedět v projíždějícím autě místo trdlování na štěrku. A najednou mi dochází, že je mi líto, že odjíždím. Že mi budou scházet ty super lidi
a spousta legrace. Dochází mi, že jsem konečně pořádně poznala většinu lidí z týmu, i když jsem si myslela, že za ten rok a půl společnejch tréninků už je přece musím znát. Odvezla jsem si spoustu super zážitků, ať už Knedlíkovu nezapomenutelnou gulášovou polívku, koledy nesoucí se teplou červencovou nocí nebo hodiny Lenčinejch písniček ve sprše:o). Pochopila jsem, že jsem se ocitla ve výjimečný partě opravdu fajn lidí, který se dokážou navzájem podržet a vyhecovat, i když je všechno bolí a připadá jim, že už nedokážou udělat ani krok. Že ti, kteří jsou na tom líp, klidně zpomalí a poběží s tím, co už nemůžou. Že když se někdo zastaví, protože dál už to prostě nejde, tak se nenajde nikdo, kdo by se nezeptal, jestli je všechno v pohodě. Díky vám všem, kteří jste tam byli a pomáhali utvořit tuhle supr atmosféru a taky smekám před Ondrou a Danem, že to všechno dokážou zařídit a vymyslet tak, aby to fungovalo bez větších problémů, to je fakt umění. Bylo to opravdu moc fajn
a i když sem si myslela, že nikdy víc, tak se začínám těšit na příští rok. Tak příště;-).
Terka P.
Soustředění Osika 2006
Tak, a je to tady. Řekl si určitě nejeden člen našeho týmu 21.7.2006 v 6:20 ráno. Odjížděli jsme na šesté klubové soustředění, podnik, jehož obsahu se každý děsí, neboť ví, jak náročný program ho v příštích dnech čeká. Ale třicítka odvážlivců i odvážných kočiček nasedla do vlaku a vydala se vstříc jihočeským terénům bez bázně a hany.
Po náročné 5,5 hodinové cestě třemi vlaky jsme se ocitli na půdě kempu a rychle postavili svoje stany, protože se neúprosně blížil čas prvního tréninku. Po tomto tréninku jsme všichni poznali, že to nebude až taková sranda a že budeme muset vyvinout poněkud větší úsilí, něž jsme si mysleli. První trénink se skládal z precizního protažení a vyslechnutí pár informací o tom, jak bude soustředění probíhat a co od nás trenéři očekávají a jak se máme chovat, dále pak z notné dávky běhu a posilování.. To na začátek stačilo, první den jsme absolvovali ještě jeden ostřejší trénink - večer. No a první den za námi, to to uteklo, co? No jo, ale to jsme ještě nevěděli, jak se budou skládat dny další. Od soboty zhruba do středy do večera byl každý den podle šablony. Ráno rozcvička, pak dopolední asi 1,5 až 2 hodinový, zpravidla běhací, trénink na dlouhém a známém okruhu, poté oběd, který byl jako již tradičně výtečný v nejlepší restauraci na světě, pak dvě hodiny poledního klidu, poté posilovací/někdy běhací trénink na různém místě, dalším chodem dne byla večeře a po ní buď další posilovací nebo regenerační trénink. Slušná skladba dne. No a ve středu večer jsme byli všichni poměrně fyzicky, psychicky a někteří snad i společensky unavení..Od čtvrtka nás mocný Coach nechal trošku více --dýchat-- tím, že se buď prodloužil polední klid nebo se vypustila jedna fáze tréninku. Nesmím také zapomenout na úterní volné dopoledne, velmi příjemná chvíle:o). No a od čtvrtka jsme to tímto vlažnějším tempem doklepali až do zdárné neděle 30.7. 2006, kdy jsme odjeli směr Praha.
Závěrem bych chtěl opět, jako každý rok, podotknout, že soustředění i přes menší či větší problémy různého rázu splnilo očekávání a ještě více stmelilo naší WildPartu a přibralo do ní právoplatně a plnohodnotně další členy. Všem přítomným děkuji za dobré výkony, které si u velké většiny vyžádaly takzvaný nouzový stav čili to, že jsme si sáhli skoro až na dno nebo aspoň hooodně hluboko do rezervoáru svých sil, a za takřka bezproblémový průběh soustředění ze strany nás, hráčů. Dále také patří obrovský dík pánům Danovi a Mr. Coachovi, kteří se podíleli na hladkém technickém průběhu celé akce a vše dotáhli s velkým přehledem a profesionalitou do zdárného konce. Takže díky zkrátka všem a doufám, že absolvování tohoto soustředění nám pomůže společně dosáhnout cílů, jenž jsme si stanovili do příští ligové sezony..
Jean Piérre #31
Soustředění 2006 ? Osika
Letošní soustředění se jako vždy konalo v kempu Osika. Celé prázdniny jsem se tam těšil, ale brzy ráno na Hlavním nádraží jsem už smýšlel trošku jinak.. :o) Šestihodinová cesta probíhala v ospalém duchu, a tak jsem byl rád, když jsem tam konečně dorazil. Podle očekávání, však ne zcela s radostí, jsem přijal informaci, že nás král Kocour chce zničit hned první den. To se mu také povedlo, první tři dny byly rozhodně nejhorší, protože bylo strašné vedro a naše těla, která ještě nebyla zvyklá na takové podmínky, dostávala dost na frak.
Naštěstí nám vedro zpříjemňovaly čvachtací tréninky, které byly plné zábavy. Ve vodě jsme vůbec zažili hezké chvilky, třeba výlov velryby a podobně.:o) Hrozná vedra přetrvávala, ale my jsme nepolevili a s každodenní vyhlídkou záchrany v podobě obědu u Bobase jsme pokračovali dál a dál. Všichni pracovali na maximum a večerní hemžení na hrázi pro nás byla zasloužená odměna. Dny pomalu plynuly a my jsme tužili jak kolektiv, tak fyzičku.
Snídaně i večeře dělané vždy službou také stály za to, abych si vytáhl i ešus, což znamená, že byly dobré :o)
Soustředění se také --podařilo-- královně Kočce, která jeho velkou část strávila ve stanu se střevními problémy :o), či se zabývala problémy svého kočičího kočáru :o)
V druhé polovině týdne přišli na řadu již tradiční pohovory, které mají svojí důležitost a jsou možností pro všechny mluvit otevřeně. Ovál se nám skoro stal místem spásy, protože po jeho tuším dvojitém navštívení jsme chodili výhradně na okruh nebo na další nepříjemné místo - prašný kopec, ten nám naštěstí v době největší únavy zamezil užívat nějaký pán v zelenejch trenkách :o).
Tak uběhla většina dní a přišel poslední den před odjezdem, který nám zpříjemnil svojí návštěvou kočičák Standa. Po přežití posledního zátěžového dne nastaly chvíle odpočinku a debat kategorií.
A tak tu najednou byl poslední večer, každý ho trávil po svém, někdo při zpěvu někdo u limonády a někdo ve stanu. Poslední --snaživci-- si šli zaběhat a jinak utužit své svaly před odjezdem..
Nastalo ráno, vstali kupodivu všichni, i ti co byli po noci společensky nebo jakkoli jinak unaveni. Stačilo sbalit, poskládat stany a už jsme se loučili s kempem na poslední točené limonádě.. Ve dvanáct Parfumér zavelel k odchodu a my jsme opustili to místo, které nám vždy zůstává v srdci i ve svalech. Poslední rozlučku jsme věnovali i Bobasovi a už jsme nasedali do úzkokolejky. Poslední pohledy z projíždějícího vlaku na kemp a my jsme uháněli dál k domovu.
Co se týče cesty zpět, tak ta byla úmorná a zásluhou zpoždění a množství pasažérů hrozná..
Přeci jen jsme jí všichni přežili a na Hlavním nádraží se rozloučili s tím, že se uvidíme v hale.
Soustředění splnilo všechny důležité aspekty, kolektiv se utužil a svaly zase vypadají, že by nám k něčemu mohly být. Děkuji všem za pohodové prožití soustředění a za skvělou atmosféru, která panovala.
Uvidíme se v hale..
Kyblík
Můj milovaný Coachi! Chtěl jsi report, máš ho mít! Tak tedy píšu:
Moje první Osika
Vzhledem k tomu, že jsem nováček, a žádného soustředění jsem se ještě nezúčastnila, nevěděla jsem, do čeho jdu. Všechno začalo už na Hlaváku. Když mě mamka i s baťohama doprovodila na místo srazu, řekla: --Chci vidět s kým jedeš. Počkám na trenéra.-- Trenér ale stále nepřicházel. Přišel pouze Cukr, který se okamžitě svalil na zem, podepřel si hlavu taškou a dělal, že spí. To mamku trochu udivilo, stále však čekala na Coache. Trvalo to, ale dočkala se. Protože Coach neměl ani dredy ani piercing ani sebou ihned neflákl o zem (což jsou pro mamku velmi důležité faktory), směla jsem odjet. Cesta byla dlouhá, ale proběhla v pohodě.
Pak přišli na řadu stany.Ty jsme postavili celkem rychle. Ovšem to, co přišlo po stanech, to jsem nečekala. Na přivítanou jsme dostali docela tvrdý trénink na oválu. Když jsem večer usínala, říkala jsem si, co asi přijde zítra. Po oválu přišel cca 1,3 km dlouhý okruh, který jsme běhali skoro každé dopoledne. Ze začátku bylo pro většinu lidí velmi obtížné uběhnout 1 okruh v kuse, ale ke konci soustřeďka už jsme všichni uběhli celkem v pohodě klidně 4 nebo i více koleček. A po namáhavém dopoledni byl na řadě Bobas. Před soustředěním jsem vůbec nevěděla, jaký velký význam tohle slovo má, ale dost rychle jsem na to přišla. Bobas - to bylo takové vykoupení z celodenní dřiny, odměna za fyzickou námahu a jedna ze světlých chvil celého dne. Po vydatném obědě, kdy se většina koček a kocourů nemohla ani hýbat, jsme měli dvouhodinové osobní volno. Skoro všichni jsme ho trávili stejně. A to tak, že jsme vzali karimatky a lehli jsme si pod stromy ke kolejím, do jediného stínu v celém kempu, nebo jsme šli do kiosku pro něco dobrého na zub. Po krásné dvouhodinovce klidu jsme měli plaveckou. Vůbec sem netušila, jaký je Osika veliký rybník a jak dlouho trvá ji přeplavat. A to byl teprve začátek velmi dlouhého a namáhavého odpoledne, které se skládalo hlavně z fyzičky, která všem vzala i ty malé zbytky sil, co se v nás ještě držely. Tím naštěstí dlouhý den končil. Už byla jen večeře a regenerace, a pro ty co to přežili a neomdleli, pak mohlo nastat večerní volno, klábosení, sbližování a zábava na hrázi. Byla to velká dřina, ale asi tak v polovině soustředění se tréninky zmírnily a my jsme dostali více volného času, což bylo pro nás všechny velmi příjemné.
První 3 dny mě bolelo celé tělo a říkala jsem si, že jestli to přežiju, tak už nikdy v životě na žádné soustředění nepojedu. Ale pak se to nějak zlomilo. Začala jsem se dobře bavit, tréninky mi přišly čím dál tím lehčí a snesitelnější, pomalu jsem se začleňovala do kolektivu a začala jsem se cítit jako opravdový člen Wildcats. I přes tu velikou dřinu a námahu co na soustřeďku byla jsem si užila spoustu zábavy a velmi dobře jsem poznala všechny kočky i kocoury. Takže se na Osiku příští rok ráda vrátím. Všem moc děkuji za to, že jste mi to pomohli ve zdraví přežít a vzali jste mě mezi sebe. Mé díky patří i Coachovi, který na nás byl občas hodně tvrdý, ale donutil mě, abych se hýbala, a myslím si, že nám to všem hodně prospělo. Dík moc:o)
Tereza Skálová:o)
OSIKA 2006 aneb ZASE O ROK DÁL
Jako každý rok jsme se v poměrně slušném počtu (přišel se s námi rozloučit i pan kapitán dorosteneckého výběru Standa, který o soustředko nešťastně přišel) sešli na tradičním místě na Hlavním nádraží v Praze, odkud jsme jako vždy v brzkých ranních hodinách vyrazili osobním vlakem na dlouhou a únavnou cestu do stanice Albeř, odkud je to už jen pár kroků do campu Osika-našeho stanoviště na dalších 10 dní. Hned po příjezdu jsme se dozvěděli o několika vítaných změnách, jakými byli například větší tábořiště, komfortnější stravování v podobě nových cateringových stanů či mnoho nových servírek v hostinci Bobas. Postavili jsme tedy stany, vybalili jsme a bezprostředně po tom na nás čekalo méně příjemné překvapení v podobě fyzického tréninku na oválu. Hned první den se Coachovi podařilo přesně to, co chtěl-oddělat nás už na začátku. První čtyři dny byly s ohledem na okolní teplotu opravdu vražedné, a tak jsme uvítali alespoň možnost zchladit se v nezvykle čisté Osice(i když plavecký trénink také nebyla procházka růžovým sadem). V druhé polovině našeho desetidenního pobytu nás bohužel(bohudík) přepadla úmorná tropická vedra, takže si všichni --užívali-- několika hodin volna navíc. Někteří se chladili opět ve vodě, jiní odpočívali ve stínu pod smrky. Na řadu se dostaly také osobní pohovory, které někteří byli nuceni absolvovat až v brzkých ranních hodinách, ale co bychom neudělali pro dobro týmu. A tak čas plynul, proběhlo několik zábavných večerů na hrázi a už jsme byli u konce veleúspěšného soustředění, které mi bohužel uteklo jako voda. Vůbec by nevadilo, kdybychom absolvovali ještě pár dní navíc. Zátěž byla v první polovině velmi vysoká, ale myslím, že to bylo úměrné našim schopnostem, bohužel v druhé půlce počasí nedovolovalo takové zatížení organismu, což bylo trochu minus, ale i tak jsme zcela jistě nabrali dostatek sil do příští sezony a je jen na nás, jak je využijeme. Stravování opět probíhalo bez větších problémů, Bobas, jako tradičně uspěl ve všech ohledech a výhodou byly svačiny v podobě nějakého ovoce. Soustředění se náramně vyvedlo, dokázali jsme opět posunout laťku velmi vysoko a myslím, že pokud bude kvalita stoupat takovou rychlostí jako doposud, určitě se žádný pravověrný Wildcat nebude zlobit. Myslím tedy, že jsem zmínil vše, co jsem chtěl a už zbývá jen poděkovat všem účastníkům za příjemně strávených 10 dní a na konci srpna už se na všechny těším v řeporyjské hale.
Pozn. Autora: Omlouvám se za trochu stručnější report než bývá obvyklé, ale i když mám ze soustředka mnoho příjemných zážitku, tak je trochu těžší psát rok co rok prakticky o tomtéž.
jossev
Letní soustředění 2006
Po velmi dlouhé cestě jsme konečně dorazili na místo, a tím byl opět kemp Osika v jižních Čechách. Po vybalení nás hned čekal první trénink na oválu, po kterém hned bylo jasné, že to letos bude ještě náročnější než loni. Bohužel byly letos posunuty sprchy a tím se odpolední trénink prodloužil a večerka zkrátila. Bohužel celých 10 dní bylo strašné teplo, ale naštěstí jsme často chodili plavat do Osiky. Na oběd jsme tradičně chodili do restaurace Bobas a potom vždy nastal vytoužený odpolední klid strávený pod stromy čtením, luštěním křížovek, hraním na kytaru nebo prostě jen spaním. Polední klid a večery byly nejlepší okamžiky soustředění. Nesmím však zapomenout na skvělé vystoupení Martiny a Jiřího, to bylo fakt super.
Jinak bylo bezva, že byly zase večerní osobní pohovory, myslím, že jsme se na nich dozvěděli hodně věcí.
Myslím, že naše námaha určitě nebyla zbytečná a že výsledky se jistě brzy dostaví.
Tak díky všem za hezkých 10 dní a naviděnou v září na druhé fázi.
Adela
Soustředění 2006 aneb Saharou tam a zpět
Je tady 21. červenec a to pro naše barvy již pravidelně znamená čas velké výpravy na jih Čech za účelem vylepšit fyzičku a utužit kolektiv. Jako každé soustředění na nás nejprve čeká vysilující cesta vlakem, která letos vlivem změny jízdního řádu byla ještě krapet peprnější. Nicméně kolem 14h jsme dorazili do cíle, kde nás čekal kemp Osika a také teplota kolem 30 stupňů. Dalším překvapením byla zbrusu nová, plně klimatizovaná kuchyňka. Rychle jsme postavili stany a pak už nás čekalo první proběhnutí. Od prvního dne jsme zažívali velké množství tréninků denně. Po ranní rozcvičce nás čekala snídaně, pak následoval ranní trénink, který obvykle znamenal běhání. Po raním běhání nás čekala zasloužená odměna, oběd u Bobase. Jeho dračí receptura dokázala ze sebe obyčejnějšího jídla udělat delikatesu kterou člověk snědl --jedním dechem--. Po obědě jsme měli polední klid, který jsme využívali k relaxaci. Dalším bodem programu bylo plavání. Po loňské ne příliš dobré zkušenosti jsem se na plavání ne zrovna těšil. Nicméně díky tropickému počasí se i věčně studená Osika ohřála na příjemnou teplotu a tak jediné co kazilo radost z plavání byla zelená voda. Absolvování první plavecké etapy bylo příjemné osvěžení, které bylo ve vedru, které po celou dobu soustředění panovalo, nezbytné. Druhá plavecká etapa znamenala uplavat stejnou trasu nazpět. To už příliš osvěžující nebylo. Vzdálenost jako by neubývala a po přezpívání nějakých písniček jsem se s hrůzou přistihl, že si zkracuji dlouhou chvíli počítáním Fibonacciho posloupnosti.. Po plávání jsme se opět oblékli do běžeckého a po hodince běhání jsme odpoledne završili posilováním. Po večeři již zbývalo zregenerovat naše namáhaná těla na večerním protahovacím tréninku.
První polovina soustředění byla napěchována fyzickými tréninky na maximum. Ani rtuť teploměru, která se každý den vyšplhala přes třicítku, neobměkčila trenéry k nějaké úlevě.Nicméně všechnu námahu jsme i díky skvělému kolektivu zvládali a ve druhé polovině soustředění, kdy teploty šplhaly ještě výše, se přeci jen v zátěži trochu polevilo a zbylo trochu času na nějakou tu zábavu. O tu se postaral mimo jiné maňáskový sbor Jiřího a Martiny, který si zaslouží velkého uznání. Dalším neopomenutelným okamžikem byl pozdrav mimozemšťanům který jsme pod vedením Buzze vyslali do vesmíru. Nemůžu opomenout i takzvané --Velké čekání na Mika--. Díky roládě nám v posledních dnech u Bobase chutnalo ještě o něco lépe než bývá zvykem. A jako třešnička na dortu dorazil předposlední den i --velký-- kapitán dorostu a stroj na dobrou náladu Standa.
Letošní soustředění se opět velice povedlo. Vylepšili jsme nejen fyzickou kondici ale i semkli kolektiv a další nováčkové se vrací ze soustředění s blaženou tváří. Díky všem, co k tomuto velkému dílu přispěli a těším se na setkání na druhé fázi.
10ssson
a hrálo až do posledních minut večerky. Pak se šlo hajat, i když se nikomu moc nechtělo, ale ráno by se pak moooc těžce vstávalo. S Gábi jsme trochu narušovaly noční klid, za to bych se chtěla omluvit..ale když prostě my to nikdy nevydržíme se nesmát, už jsme takový! Ale příště se budeme víc snažit! Slibuju! A taky nesmím jako každý rok zapomenout na Bobase, který nám skvěle vařil každý den..No prostě mňam:) Pochvala nejvetší:) A taky bylo moc fajn, že se dostalo na jídelníček i pár kousků ovoce:) Prima. Prostě tohle soustředko bylo zase trošku jiné než ta předešlá, ale zase fajn! Poznala jsem pár lidí víc do hloubky a jsem za to moc ráda:) Myslím, že celé soustředění se projevoval týmový duch a tak to má být! Taky si myslím že většina z nás jela na své maximum a už to bude jen a jen lepší a novou kočičí sezónu začneme určitě lépe než tu předešlou:) Takže holky, začneme na sobě pracovat mnohem mnohem víc a určitě budou vidět nějaké ty výsledky:)
Takže moooc všem DÍKY za fajn soustředění a doufám, že příští rok zase na Osice:)
DO POHODY ? Let´s go, Wildcats!!! :o)
Marťa Hollanová
Letní soustředění 2006
Je pátek brzo ráno, rozespalá stojím na zastávce vedle táty a čekám na autobus. Na zádech batoh a vedle sebe velkou tašku a v ruce spacák. Jedu na svoje úplně první letní soustředění
a nejradši bych se sebrala a utekla jak malá zpátky domů. Fakt se mi nechce, představa deseti dnů ve stanu uprostřed kempu a každodenních vysilujících tréninků mi nahání husí kůži
a v hlavě zkouším dát dohromady poslední možnosti útěku. Jenže nic mě nenapadá a tak za hodinku a kousek zdravím nejistým úsměvem skupinku ospalců na Hlavním nádraží. Všechno jde jak po drátkách a ani se nevzpamatuju a už sedím ve vlaku (pro zasvěcené drkotám vlčákem) a už není jak couvnout. Přiznávám, mám strach z neznámého a z toho jak to tam všechno zvládnu. Všichni zarytě hledí z okýnka a nebo se pokouší nechat se uspat monotónním zvukem jedoucího vlaku. Cesta je dlouhá a je horko, ale i tak po šesti docela náročných hodinách dorážíme na zastávku úzkokolejky do Albeře. Nejsem sice jediná, kdo je tu letos poprvé, ale při poslechu vzpomínek zkušenějších cestovatelů mi není zrovna lehko. Dorážíme do kempu a dáváme se do stavění stanů. Jen je trochu divný, že ten náš vypadá oproti ostatním vilám jak malá rakvička a já marně přemýšlím kam nacpeme naše tašky. Ale teď není čas, čeká na nás náš první trénink na tomhle soustředění. Z tašky vyhrabám věci, co jsem si určila na trénink a snažím se uklidnit tím, že je to první trénink, tak nás přece nemůžou hned zničit. Ovšem po pár hodinách, když klopýtám zpátky do kempu jsem přesvědčená o tom, že nejhezčí zážitek z celého soustředka bude, až budu v neděli sedět v autě a s úsměvem odjíždět. Neděle se strašně vleče a já už se těším jak malá na večer, kdy nám naši přivezou větší stan. Je zajímavý, jak moc člověku zvedne náladu, že se z rakvičky přestěhuje do stanu, kam se mu kromě spacáku vejde i jeho oblečení:o). Pak se najednou dny rozletí, všechno má svůj řád, ráno budíček, pak rozcvička, snídaně a dopolední trénink, pak ostrůvek naděje u Bobase se studenou Kofolou a dobrým jídlem, polední klid a další trénink, večeře a regenerace a pak vytoužená sprcha a po chvíli volna i spacák. Ani se nenaděju
a najednou je tu neděle a ten vytouženej okamžik. Sedím v autě a hlavní branou odjíždím pryč přes parkoviště, kde jsem si každý ráno přála sedět v projíždějícím autě místo trdlování na štěrku. A najednou mi dochází, že je mi líto, že odjíždím. Že mi budou scházet ty super lidi
a spousta legrace. Dochází mi, že jsem konečně pořádně poznala většinu lidí z týmu, i když jsem si myslela, že za ten rok a půl společnejch tréninků už je přece musím znát. Odvezla jsem si spoustu super zážitků, ať už Knedlíkovu nezapomenutelnou gulášovou polívku, koledy nesoucí se teplou červencovou nocí nebo hodiny Lenčinejch písniček ve sprše:o). Pochopila jsem, že jsem se ocitla ve výjimečný partě opravdu fajn lidí, který se dokážou navzájem podržet a vyhecovat, i když je všechno bolí a připadá jim, že už nedokážou udělat ani krok. Že ti, kteří jsou na tom líp, klidně zpomalí a poběží s tím, co už nemůžou. Že když se někdo zastaví, protože dál už to prostě nejde, tak se nenajde nikdo, kdo by se nezeptal, jestli je všechno v pohodě. Díky vám všem, kteří jste tam byli a pomáhali utvořit tuhle supr atmosféru a taky smekám před Ondrou a Danem, že to všechno dokážou zařídit a vymyslet tak, aby to fungovalo bez větších problémů, to je fakt umění. Bylo to opravdu moc fajn
a i když sem si myslela, že nikdy víc, tak se začínám těšit na příští rok. Tak příště;-).
Terka P.
Soustředění Osika 2006
Tak, a je to tady. Řekl si určitě nejeden člen našeho týmu 21.7.2006 v 6:20 ráno. Odjížděli jsme na šesté klubové soustředění, podnik, jehož obsahu se každý děsí, neboť ví, jak náročný program ho v příštích dnech čeká. Ale třicítka odvážlivců i odvážných kočiček nasedla do vlaku a vydala se vstříc jihočeským terénům bez bázně a hany.
Po náročné 5,5 hodinové cestě třemi vlaky jsme se ocitli na půdě kempu a rychle postavili svoje stany, protože se neúprosně blížil čas prvního tréninku. Po tomto tréninku jsme všichni poznali, že to nebude až taková sranda a že budeme muset vyvinout poněkud větší úsilí, něž jsme si mysleli. První trénink se skládal z precizního protažení a vyslechnutí pár informací o tom, jak bude soustředění probíhat a co od nás trenéři očekávají a jak se máme chovat, dále pak z notné dávky běhu a posilování.. To na začátek stačilo, první den jsme absolvovali ještě jeden ostřejší trénink - večer. No a první den za námi, to to uteklo, co? No jo, ale to jsme ještě nevěděli, jak se budou skládat dny další. Od soboty zhruba do středy do večera byl každý den podle šablony. Ráno rozcvička, pak dopolední asi 1,5 až 2 hodinový, zpravidla běhací, trénink na dlouhém a známém okruhu, poté oběd, který byl jako již tradičně výtečný v nejlepší restauraci na světě, pak dvě hodiny poledního klidu, poté posilovací/někdy běhací trénink na různém místě, dalším chodem dne byla večeře a po ní buď další posilovací nebo regenerační trénink. Slušná skladba dne. No a ve středu večer jsme byli všichni poměrně fyzicky, psychicky a někteří snad i společensky unavení..Od čtvrtka nás mocný Coach nechal trošku více --dýchat-- tím, že se buď prodloužil polední klid nebo se vypustila jedna fáze tréninku. Nesmím také zapomenout na úterní volné dopoledne, velmi příjemná chvíle:o). No a od čtvrtka jsme to tímto vlažnějším tempem doklepali až do zdárné neděle 30.7. 2006, kdy jsme odjeli směr Praha.
Závěrem bych chtěl opět, jako každý rok, podotknout, že soustředění i přes menší či větší problémy různého rázu splnilo očekávání a ještě více stmelilo naší WildPartu a přibralo do ní právoplatně a plnohodnotně další členy. Všem přítomným děkuji za dobré výkony, které si u velké většiny vyžádaly takzvaný nouzový stav čili to, že jsme si sáhli skoro až na dno nebo aspoň hooodně hluboko do rezervoáru svých sil, a za takřka bezproblémový průběh soustředění ze strany nás, hráčů. Dále také patří obrovský dík pánům Danovi a Mr. Coachovi, kteří se podíleli na hladkém technickém průběhu celé akce a vše dotáhli s velkým přehledem a profesionalitou do zdárného konce. Takže díky zkrátka všem a doufám, že absolvování tohoto soustředění nám pomůže společně dosáhnout cílů, jenž jsme si stanovili do příští ligové sezony..
Jean Piérre #31
Soustředění 2006 ? Osika
Letošní soustředění se jako vždy konalo v kempu Osika. Celé prázdniny jsem se tam těšil, ale brzy ráno na Hlavním nádraží jsem už smýšlel trošku jinak.. :o) Šestihodinová cesta probíhala v ospalém duchu, a tak jsem byl rád, když jsem tam konečně dorazil. Podle očekávání, však ne zcela s radostí, jsem přijal informaci, že nás král Kocour chce zničit hned první den. To se mu také povedlo, první tři dny byly rozhodně nejhorší, protože bylo strašné vedro a naše těla, která ještě nebyla zvyklá na takové podmínky, dostávala dost na frak.
Naštěstí nám vedro zpříjemňovaly čvachtací tréninky, které byly plné zábavy. Ve vodě jsme vůbec zažili hezké chvilky, třeba výlov velryby a podobně.:o) Hrozná vedra přetrvávala, ale my jsme nepolevili a s každodenní vyhlídkou záchrany v podobě obědu u Bobase jsme pokračovali dál a dál. Všichni pracovali na maximum a večerní hemžení na hrázi pro nás byla zasloužená odměna. Dny pomalu plynuly a my jsme tužili jak kolektiv, tak fyzičku.
Snídaně i večeře dělané vždy službou také stály za to, abych si vytáhl i ešus, což znamená, že byly dobré :o)
Soustředění se také --podařilo-- královně Kočce, která jeho velkou část strávila ve stanu se střevními problémy :o), či se zabývala problémy svého kočičího kočáru :o)
V druhé polovině týdne přišli na řadu již tradiční pohovory, které mají svojí důležitost a jsou možností pro všechny mluvit otevřeně. Ovál se nám skoro stal místem spásy, protože po jeho tuším dvojitém navštívení jsme chodili výhradně na okruh nebo na další nepříjemné místo - prašný kopec, ten nám naštěstí v době největší únavy zamezil užívat nějaký pán v zelenejch trenkách :o).
Tak uběhla většina dní a přišel poslední den před odjezdem, který nám zpříjemnil svojí návštěvou kočičák Standa. Po přežití posledního zátěžového dne nastaly chvíle odpočinku a debat kategorií.
A tak tu najednou byl poslední večer, každý ho trávil po svém, někdo při zpěvu někdo u limonády a někdo ve stanu. Poslední --snaživci-- si šli zaběhat a jinak utužit své svaly před odjezdem..
Nastalo ráno, vstali kupodivu všichni, i ti co byli po noci společensky nebo jakkoli jinak unaveni. Stačilo sbalit, poskládat stany a už jsme se loučili s kempem na poslední točené limonádě.. Ve dvanáct Parfumér zavelel k odchodu a my jsme opustili to místo, které nám vždy zůstává v srdci i ve svalech. Poslední rozlučku jsme věnovali i Bobasovi a už jsme nasedali do úzkokolejky. Poslední pohledy z projíždějícího vlaku na kemp a my jsme uháněli dál k domovu.
Co se týče cesty zpět, tak ta byla úmorná a zásluhou zpoždění a množství pasažérů hrozná..
Přeci jen jsme jí všichni přežili a na Hlavním nádraží se rozloučili s tím, že se uvidíme v hale.
Soustředění splnilo všechny důležité aspekty, kolektiv se utužil a svaly zase vypadají, že by nám k něčemu mohly být. Děkuji všem za pohodové prožití soustředění a za skvělou atmosféru, která panovala.
Uvidíme se v hale..
Kyblík
Můj milovaný Coachi! Chtěl jsi report, máš ho mít! Tak tedy píšu:
Moje první Osika
Vzhledem k tomu, že jsem nováček, a žádného soustředění jsem se ještě nezúčastnila, nevěděla jsem, do čeho jdu. Všechno začalo už na Hlaváku. Když mě mamka i s baťohama doprovodila na místo srazu, řekla: --Chci vidět s kým jedeš. Počkám na trenéra.-- Trenér ale stále nepřicházel. Přišel pouze Cukr, který se okamžitě svalil na zem, podepřel si hlavu taškou a dělal, že spí. To mamku trochu udivilo, stále však čekala na Coache. Trvalo to, ale dočkala se. Protože Coach neměl ani dredy ani piercing ani sebou ihned neflákl o zem (což jsou pro mamku velmi důležité faktory), směla jsem odjet. Cesta byla dlouhá, ale proběhla v pohodě.
Pak přišli na řadu stany.Ty jsme postavili celkem rychle. Ovšem to, co přišlo po stanech, to jsem nečekala. Na přivítanou jsme dostali docela tvrdý trénink na oválu. Když jsem večer usínala, říkala jsem si, co asi přijde zítra. Po oválu přišel cca 1,3 km dlouhý okruh, který jsme běhali skoro každé dopoledne. Ze začátku bylo pro většinu lidí velmi obtížné uběhnout 1 okruh v kuse, ale ke konci soustřeďka už jsme všichni uběhli celkem v pohodě klidně 4 nebo i více koleček. A po namáhavém dopoledni byl na řadě Bobas. Před soustředěním jsem vůbec nevěděla, jaký velký význam tohle slovo má, ale dost rychle jsem na to přišla. Bobas - to bylo takové vykoupení z celodenní dřiny, odměna za fyzickou námahu a jedna ze světlých chvil celého dne. Po vydatném obědě, kdy se většina koček a kocourů nemohla ani hýbat, jsme měli dvouhodinové osobní volno. Skoro všichni jsme ho trávili stejně. A to tak, že jsme vzali karimatky a lehli jsme si pod stromy ke kolejím, do jediného stínu v celém kempu, nebo jsme šli do kiosku pro něco dobrého na zub. Po krásné dvouhodinovce klidu jsme měli plaveckou. Vůbec sem netušila, jaký je Osika veliký rybník a jak dlouho trvá ji přeplavat. A to byl teprve začátek velmi dlouhého a namáhavého odpoledne, které se skládalo hlavně z fyzičky, která všem vzala i ty malé zbytky sil, co se v nás ještě držely. Tím naštěstí dlouhý den končil. Už byla jen večeře a regenerace, a pro ty co to přežili a neomdleli, pak mohlo nastat večerní volno, klábosení, sbližování a zábava na hrázi. Byla to velká dřina, ale asi tak v polovině soustředění se tréninky zmírnily a my jsme dostali více volného času, což bylo pro nás všechny velmi příjemné.
První 3 dny mě bolelo celé tělo a říkala jsem si, že jestli to přežiju, tak už nikdy v životě na žádné soustředění nepojedu. Ale pak se to nějak zlomilo. Začala jsem se dobře bavit, tréninky mi přišly čím dál tím lehčí a snesitelnější, pomalu jsem se začleňovala do kolektivu a začala jsem se cítit jako opravdový člen Wildcats. I přes tu velikou dřinu a námahu co na soustřeďku byla jsem si užila spoustu zábavy a velmi dobře jsem poznala všechny kočky i kocoury. Takže se na Osiku příští rok ráda vrátím. Všem moc děkuji za to, že jste mi to pomohli ve zdraví přežít a vzali jste mě mezi sebe. Mé díky patří i Coachovi, který na nás byl občas hodně tvrdý, ale donutil mě, abych se hýbala, a myslím si, že nám to všem hodně prospělo. Dík moc:o)
Tereza Skálová:o)
OSIKA 2006 aneb ZASE O ROK DÁL
Jako každý rok jsme se v poměrně slušném počtu (přišel se s námi rozloučit i pan kapitán dorosteneckého výběru Standa, který o soustředko nešťastně přišel) sešli na tradičním místě na Hlavním nádraží v Praze, odkud jsme jako vždy v brzkých ranních hodinách vyrazili osobním vlakem na dlouhou a únavnou cestu do stanice Albeř, odkud je to už jen pár kroků do campu Osika-našeho stanoviště na dalších 10 dní. Hned po příjezdu jsme se dozvěděli o několika vítaných změnách, jakými byli například větší tábořiště, komfortnější stravování v podobě nových cateringových stanů či mnoho nových servírek v hostinci Bobas. Postavili jsme tedy stany, vybalili jsme a bezprostředně po tom na nás čekalo méně příjemné překvapení v podobě fyzického tréninku na oválu. Hned první den se Coachovi podařilo přesně to, co chtěl-oddělat nás už na začátku. První čtyři dny byly s ohledem na okolní teplotu opravdu vražedné, a tak jsme uvítali alespoň možnost zchladit se v nezvykle čisté Osice(i když plavecký trénink také nebyla procházka růžovým sadem). V druhé polovině našeho desetidenního pobytu nás bohužel(bohudík) přepadla úmorná tropická vedra, takže si všichni --užívali-- několika hodin volna navíc. Někteří se chladili opět ve vodě, jiní odpočívali ve stínu pod smrky. Na řadu se dostaly také osobní pohovory, které někteří byli nuceni absolvovat až v brzkých ranních hodinách, ale co bychom neudělali pro dobro týmu. A tak čas plynul, proběhlo několik zábavných večerů na hrázi a už jsme byli u konce veleúspěšného soustředění, které mi bohužel uteklo jako voda. Vůbec by nevadilo, kdybychom absolvovali ještě pár dní navíc. Zátěž byla v první polovině velmi vysoká, ale myslím, že to bylo úměrné našim schopnostem, bohužel v druhé půlce počasí nedovolovalo takové zatížení organismu, což bylo trochu minus, ale i tak jsme zcela jistě nabrali dostatek sil do příští sezony a je jen na nás, jak je využijeme. Stravování opět probíhalo bez větších problémů, Bobas, jako tradičně uspěl ve všech ohledech a výhodou byly svačiny v podobě nějakého ovoce. Soustředění se náramně vyvedlo, dokázali jsme opět posunout laťku velmi vysoko a myslím, že pokud bude kvalita stoupat takovou rychlostí jako doposud, určitě se žádný pravověrný Wildcat nebude zlobit. Myslím tedy, že jsem zmínil vše, co jsem chtěl a už zbývá jen poděkovat všem účastníkům za příjemně strávených 10 dní a na konci srpna už se na všechny těším v řeporyjské hale.
Pozn. Autora: Omlouvám se za trochu stručnější report než bývá obvyklé, ale i když mám ze soustředka mnoho příjemných zážitku, tak je trochu těžší psát rok co rok prakticky o tomtéž.
jossev
Letní soustředění 2006
Po velmi dlouhé cestě jsme konečně dorazili na místo, a tím byl opět kemp Osika v jižních Čechách. Po vybalení nás hned čekal první trénink na oválu, po kterém hned bylo jasné, že to letos bude ještě náročnější než loni. Bohužel byly letos posunuty sprchy a tím se odpolední trénink prodloužil a večerka zkrátila. Bohužel celých 10 dní bylo strašné teplo, ale naštěstí jsme často chodili plavat do Osiky. Na oběd jsme tradičně chodili do restaurace Bobas a potom vždy nastal vytoužený odpolední klid strávený pod stromy čtením, luštěním křížovek, hraním na kytaru nebo prostě jen spaním. Polední klid a večery byly nejlepší okamžiky soustředění. Nesmím však zapomenout na skvělé vystoupení Martiny a Jiřího, to bylo fakt super.
Jinak bylo bezva, že byly zase večerní osobní pohovory, myslím, že jsme se na nich dozvěděli hodně věcí.
Myslím, že naše námaha určitě nebyla zbytečná a že výsledky se jistě brzy dostaví.
Tak díky všem za hezkých 10 dní a naviděnou v září na druhé fázi.
Adela
Soustředění 2006 aneb Saharou tam a zpět
Je tady 21. červenec a to pro naše barvy již pravidelně znamená čas velké výpravy na jih Čech za účelem vylepšit fyzičku a utužit kolektiv. Jako každé soustředění na nás nejprve čeká vysilující cesta vlakem, která letos vlivem změny jízdního řádu byla ještě krapet peprnější. Nicméně kolem 14h jsme dorazili do cíle, kde nás čekal kemp Osika a také teplota kolem 30 stupňů. Dalším překvapením byla zbrusu nová, plně klimatizovaná kuchyňka. Rychle jsme postavili stany a pak už nás čekalo první proběhnutí. Od prvního dne jsme zažívali velké množství tréninků denně. Po ranní rozcvičce nás čekala snídaně, pak následoval ranní trénink, který obvykle znamenal běhání. Po raním běhání nás čekala zasloužená odměna, oběd u Bobase. Jeho dračí receptura dokázala ze sebe obyčejnějšího jídla udělat delikatesu kterou člověk snědl --jedním dechem--. Po obědě jsme měli polední klid, který jsme využívali k relaxaci. Dalším bodem programu bylo plavání. Po loňské ne příliš dobré zkušenosti jsem se na plavání ne zrovna těšil. Nicméně díky tropickému počasí se i věčně studená Osika ohřála na příjemnou teplotu a tak jediné co kazilo radost z plavání byla zelená voda. Absolvování první plavecké etapy bylo příjemné osvěžení, které bylo ve vedru, které po celou dobu soustředění panovalo, nezbytné. Druhá plavecká etapa znamenala uplavat stejnou trasu nazpět. To už příliš osvěžující nebylo. Vzdálenost jako by neubývala a po přezpívání nějakých písniček jsem se s hrůzou přistihl, že si zkracuji dlouhou chvíli počítáním Fibonacciho posloupnosti.. Po plávání jsme se opět oblékli do běžeckého a po hodince běhání jsme odpoledne završili posilováním. Po večeři již zbývalo zregenerovat naše namáhaná těla na večerním protahovacím tréninku.
První polovina soustředění byla napěchována fyzickými tréninky na maximum. Ani rtuť teploměru, která se každý den vyšplhala přes třicítku, neobměkčila trenéry k nějaké úlevě.Nicméně všechnu námahu jsme i díky skvělému kolektivu zvládali a ve druhé polovině soustředění, kdy teploty šplhaly ještě výše, se přeci jen v zátěži trochu polevilo a zbylo trochu času na nějakou tu zábavu. O tu se postaral mimo jiné maňáskový sbor Jiřího a Martiny, který si zaslouží velkého uznání. Dalším neopomenutelným okamžikem byl pozdrav mimozemšťanům který jsme pod vedením Buzze vyslali do vesmíru. Nemůžu opomenout i takzvané --Velké čekání na Mika--. Díky roládě nám v posledních dnech u Bobase chutnalo ještě o něco lépe než bývá zvykem. A jako třešnička na dortu dorazil předposlední den i --velký-- kapitán dorostu a stroj na dobrou náladu Standa.
Letošní soustředění se opět velice povedlo. Vylepšili jsme nejen fyzickou kondici ale i semkli kolektiv a další nováčkové se vrací ze soustředění s blaženou tváří. Díky všem, co k tomuto velkému dílu přispěli a těším se na setkání na druhé fázi.
10ssson