Osiková pohádka na dobrou noc vol. 3
Soustředění Osika 2006
Soustředění začínalo již 21.7. odjezdem z pražského Hlavního nádraží, odkud odjela valná část z nás na nezapomenutelných 10 dní. Zbytek se postupně dostavil vlastními prostředky až na místo konání, jenž nebylo nic jiného, než nám dobře známý a někomu možná neznámý kemp Osika. Nebudu zde psát, jak probíhala cesta vlakem nebo jak jsme stavěli stany a první trénink, jelikož jsem se toho nezúčastnil (neboť jsem přijel až v sobotu, ale to je jedno). No prostě, jen co člověk dorazil do kempu, obhlídnul terén, vybalil věci do stanu, tak se mohl jít pomalu smiřovat s tím, že tu za těch následujících deset dní vydá ze sebe úplně všechno, co v sobě najde i nenajde. Aspoň prvních pár dní to tak vypadalo, neúprosné vedro, které nás sužovalo celý den nám moc sil nedodalo, naopak spíše ještě více ubíralo. A to hned od doby, co ho sluníčko ráno těsně před osmou vzbudilo, jelikož se už pomalu nedalo vydržet ve stanu. Potom, co se člověk probral a vyčistil zoubky, převlékl a nevím co ještě, jsme se vydali na rozcvičku, kde nás měl za úkol JeanPiérre pořádně protáhnou a hlavně bych řekl i probrat, jelikož večerní hudební večírky na hrázi nás stály taky docela dost sil. Když jsme se už konečně rozkoukali, tak jsme přešli do zadní části našeho plácku, kde jsme dostávali pravidelně snídaně. Po vydatné snídani jsme se přesunuli na okruh, kde dostávali pravidelně zabrat naše nohy a nejen ty. Zde jsme běhali po skupinách, které určil trenér hned na začátku soustřeďka, každá skupina běhala rozdílný počet koleček (jedno kolečko má asi 1,2 km, aspoň se to říkalo) občas jsme ještě běhali sprinty v lese. Po tomto úporném tréninku, kde snad každý po skončení sotva došel ke svému stanu, jsme se vydali na zaslouženou odměnu v podobě návštěvy hostince Bobas, kde jsme dostali každý svoji vydatnou porci jídla (musím obzvlášť připomenout svíčkovou nebo smažák --mňam - pálí--). Poté, co jsme spořádali svoje porce, jsme se vydali po kolejích ke svým příbytkům nebo do stínu pod stromy, kde jsme buď někteří spali a nebo jinak se bavili a užívali dvě hodinky volna před odpoledním plaváním a fyzickým tréninkem. Občas se polední volno trochu protáhlo z důvodu opravdu nesnesitelného vedra. Když už se nám blížil konec volna, tak jsme se šli převléci do plaveckého a šli si --trochu-- zaplavat, plavání bylo docela dobré na protažení celého těla, ale když se dostalo ven z vody tak jsme byli --kapánek-- unavení a hladoví. Asi tak za půl hoďky následoval přesun na ovál, kde jsme absolvovali fyzický trénink, ale spíš jsme byli za kioskem v lese, jelikož tam tolik nekousali komáři. Náplň fyzického tréninku bylo nám odrovnat i horní část těla ,když už nás bolely ty nohy, a ruce bolely hlavně po posledním tréninku, který byl opravdu docela náročný, ale to byl každý blok během celého dne a celého soustředění, a o tom to je ne? Dostat ze sebe všechno co jen jde, vždyť to děláme pro sebe. Po náročném dni plném tréninků, natažených svalů a dalších bolístek, jsme se odebrali na večeři. Po večeři ještě následovalo volno a poté závěrečný trénink v podobě regenerace. Poté, co jsme absolvovali regeneraci, jsme dostali volno na vykoupání a večerní program, dokud nás netlačil neúprosný čas večerky, abychom si šli lehnout. Náš večerní program se odehrával převážně na hrázi, kde jsme ho trávili s kytarou a výtečnými zpěváky a kytaristy v jedné osobě.
A to je asi tak vše, co se dá napsat o soustředění. Určitě by se ještě něco našlo, ale kdo by to pak měl číst tak dlouho. Nakonec bych chtěl všem poděkovat za nádherných deset dní strávených s partou lidí, kteří ze sebe vydali vše, co dokázali, za nádhernou atmosféru a za partu lidí co u WILDCATS jsou a ještě poděkovat trenérovi za tu píli, co s námi má. Takže nezbývá nic jiného než dodat -- Let?s go WILDCATS!!
Honza Krutský
Soustředění začínalo již 21.7. odjezdem z pražského Hlavního nádraží, odkud odjela valná část z nás na nezapomenutelných 10 dní. Zbytek se postupně dostavil vlastními prostředky až na místo konání, jenž nebylo nic jiného, než nám dobře známý a někomu možná neznámý kemp Osika. Nebudu zde psát, jak probíhala cesta vlakem nebo jak jsme stavěli stany a první trénink, jelikož jsem se toho nezúčastnil (neboť jsem přijel až v sobotu, ale to je jedno). No prostě, jen co člověk dorazil do kempu, obhlídnul terén, vybalil věci do stanu, tak se mohl jít pomalu smiřovat s tím, že tu za těch následujících deset dní vydá ze sebe úplně všechno, co v sobě najde i nenajde. Aspoň prvních pár dní to tak vypadalo, neúprosné vedro, které nás sužovalo celý den nám moc sil nedodalo, naopak spíše ještě více ubíralo. A to hned od doby, co ho sluníčko ráno těsně před osmou vzbudilo, jelikož se už pomalu nedalo vydržet ve stanu. Potom, co se člověk probral a vyčistil zoubky, převlékl a nevím co ještě, jsme se vydali na rozcvičku, kde nás měl za úkol JeanPiérre pořádně protáhnou a hlavně bych řekl i probrat, jelikož večerní hudební večírky na hrázi nás stály taky docela dost sil. Když jsme se už konečně rozkoukali, tak jsme přešli do zadní části našeho plácku, kde jsme dostávali pravidelně snídaně. Po vydatné snídani jsme se přesunuli na okruh, kde dostávali pravidelně zabrat naše nohy a nejen ty. Zde jsme běhali po skupinách, které určil trenér hned na začátku soustřeďka, každá skupina běhala rozdílný počet koleček (jedno kolečko má asi 1,2 km, aspoň se to říkalo) občas jsme ještě běhali sprinty v lese. Po tomto úporném tréninku, kde snad každý po skončení sotva došel ke svému stanu, jsme se vydali na zaslouženou odměnu v podobě návštěvy hostince Bobas, kde jsme dostali každý svoji vydatnou porci jídla (musím obzvlášť připomenout svíčkovou nebo smažák --mňam - pálí--). Poté, co jsme spořádali svoje porce, jsme se vydali po kolejích ke svým příbytkům nebo do stínu pod stromy, kde jsme buď někteří spali a nebo jinak se bavili a užívali dvě hodinky volna před odpoledním plaváním a fyzickým tréninkem. Občas se polední volno trochu protáhlo z důvodu opravdu nesnesitelného vedra. Když už se nám blížil konec volna, tak jsme se šli převléci do plaveckého a šli si --trochu-- zaplavat, plavání bylo docela dobré na protažení celého těla, ale když se dostalo ven z vody tak jsme byli --kapánek-- unavení a hladoví. Asi tak za půl hoďky následoval přesun na ovál, kde jsme absolvovali fyzický trénink, ale spíš jsme byli za kioskem v lese, jelikož tam tolik nekousali komáři. Náplň fyzického tréninku bylo nám odrovnat i horní část těla ,když už nás bolely ty nohy, a ruce bolely hlavně po posledním tréninku, který byl opravdu docela náročný, ale to byl každý blok během celého dne a celého soustředění, a o tom to je ne? Dostat ze sebe všechno co jen jde, vždyť to děláme pro sebe. Po náročném dni plném tréninků, natažených svalů a dalších bolístek, jsme se odebrali na večeři. Po večeři ještě následovalo volno a poté závěrečný trénink v podobě regenerace. Poté, co jsme absolvovali regeneraci, jsme dostali volno na vykoupání a večerní program, dokud nás netlačil neúprosný čas večerky, abychom si šli lehnout. Náš večerní program se odehrával převážně na hrázi, kde jsme ho trávili s kytarou a výtečnými zpěváky a kytaristy v jedné osobě.
A to je asi tak vše, co se dá napsat o soustředění. Určitě by se ještě něco našlo, ale kdo by to pak měl číst tak dlouho. Nakonec bych chtěl všem poděkovat za nádherných deset dní strávených s partou lidí, kteří ze sebe vydali vše, co dokázali, za nádhernou atmosféru a za partu lidí co u WILDCATS jsou a ještě poděkovat trenérovi za tu píli, co s námi má. Takže nezbývá nic jiného než dodat -- Let?s go WILDCATS!!
Honza Krutský